| rdfs:comment
| - Vena amoris (z latiny doslova „žíla lásky“) je domnělá žíla, která spojuje prsteník levé ruky přímo se srdcem. Nošení zásnubního a snubního prstenu na prsteníku levé ruky mělo souviset s touto tradiční vírou. Z anatomického hlediska je tato teorie mylná, protože každý prst na ruce má stejnou žilní síť. Macrobius odkazuje na spojení mezi prsteníčkem levé ruky a srdcem ve svých Saturnáliích, ale zdá se, že mluví spíše o nervu než o žíle. Isidor ze Sevilly se ve své knize De Ecclesiasticis officiis (XX, 8) zmiňuje o spojení jakési žíly se srdcem, aniž by upřesnil které. (cs)
- Vena amoris (du latin : Vena Amoris signifiant littéralement « veine de l’amour ») est une veine qui relierait directement l’annulaire de la main gauche au cœur. Le port de la bague de fiançailles et/ou l’alliance de mariage à l’annulaire de la main gauche (« doigt de l’anneau ») serait lié à cette croyance traditionnelle. Du point de vue anatomique, cette théorie est fausse puisque chaque doigt de la main a le même réseau veineux. Macrobe fait référence à une connexion entre l’annulaire de la main gauche et le cœur dans ses Saturnales mais semble parler d’un nerf plutôt que d’une veine. (fr)
- Vena amoris is a Latin name meaning, literally, "vein of love". Traditional belief established that this vein ran directly from the fourth finger of the left hand to the heart. This theory has been cited in Western cultures as one of the reasons the engagement ring and/or wedding ring was placed on the fourth finger, or "ring finger". (en)
|
| has abstract
| - Vena amoris (z latiny doslova „žíla lásky“) je domnělá žíla, která spojuje prsteník levé ruky přímo se srdcem. Nošení zásnubního a snubního prstenu na prsteníku levé ruky mělo souviset s touto tradiční vírou. Z anatomického hlediska je tato teorie mylná, protože každý prst na ruce má stejnou žilní síť. Pravděpodobně první, kdo v historii použil k označení spojení dvou jedinců symbolický prsten s drahokamem, byli Egypťané. Kruh naznačoval věčnou povahu pouta, zatímco otevřený střed symbolizoval bránu k věcem neznámým. Ze starověkého Egypta pochází i první případ užití prsteníku levé ruky k nošení tohoto symbolu lásky. Tradici převzali staří Řekové po dobytí Egypta Alexandrem Velikým. V té době se zásnubní prsteny obvykle vyráběly z konopí, kůže, kosti nebo slonoviny. Ve starém Římě se snubní prsteny postupně začaly vyrábět z kovu (zejména železa). Stříbrné nebo zlaté prsteny byly pořizovány při vzácných příležitostech u zámožnějších párů. Používání zásnubních nebo snubních prstenů se však v Římské říši rozšířilo až ve 2. století před naším letopočtem, což je v rozporu s jinými verzemi, podle nichž byla tato tradice přenesena do Říma již ve 3. století před naším letopočtem. Macrobius odkazuje na spojení mezi prsteníčkem levé ruky a srdcem ve svých Saturnáliích, ale zdá se, že mluví spíše o nervu než o žíle. Isidor ze Sevilly se ve své knize De Ecclesiasticis officiis (XX, 8) zmiňuje o spojení jakési žíly se srdcem, aniž by upřesnil které. V 16. století anglický král Eduard VI. vydal edikt, v němž byl pro snubní prsten určen prsteník levé ruky. Nejstarší použití termínu vena amoris je připisováno (1551–1624), anglickému církevnímu právníkovi specializujícímu se na kanonické právo, jehož dílo týkající se manželství, puritánské Pojednání o zásnubách a manželských smlouvách, bylo publikováno posmrtně v roce 1686. Výběr prsteníku pro nošení snubního prstenu se pravděpodobně ustálil až v nedávné době; během 17. století v Anglii nebylo neobvyklé nosit snubní prsten na palci. Galové a Britové nosili prsteny na prostředníčku a výběr pravé nebo levé ruky je závislý na kultuře; kultury hlásají historické spojení s vena amoris, i když některé používají pravý prsteník, kdežto jiné levý. Vzhledem k nedostatku spolehlivých zdrojů je možné, že legenda o vena amoris je kombinací starodávných přesvědčení o mystických vlastnostech prsteníku a chytrého marketingu klenotnického průmyslu. (cs)
- Vena amoris (du latin : Vena Amoris signifiant littéralement « veine de l’amour ») est une veine qui relierait directement l’annulaire de la main gauche au cœur. Le port de la bague de fiançailles et/ou l’alliance de mariage à l’annulaire de la main gauche (« doigt de l’anneau ») serait lié à cette croyance traditionnelle. Du point de vue anatomique, cette théorie est fausse puisque chaque doigt de la main a le même réseau veineux. Historiquement, ce sont les Égyptiens qui utilisèrent les premiers un bijou pour signifier une union entre deux individus, en utilisant un anneau symbolique. Ce sont eux qui auraient les premiers utilisés l’annulaire de la main gauche pour symboliser l’amour. La tradition aurait été reprise par les anciens Grecs après la conquête de l’Égypte par Alexandre le Grand. Jusque-là, les anneaux de fiançailles étaient généralement faits en chanvre, cuir, os ou ivoire. Dans la Rome antique, les alliances sont devenues progressivement en métal (surtout en fer). Les anneaux en argent ou en or étaient donnés en de rares occasions, pour prouver la confiance du mari envers son épouse en lui donnant un bien précieux. Toutefois, l’utilisation de bagues de fiançailles ou de mariage n’était pas répandue dans l’Empire romain avant le IIe siècle av. J.-C., ce qui contredit les versions où cette tradition aurait été amenée à Rome au IIIe siècle av. J.-C.. Macrobe fait référence à une connexion entre l’annulaire de la main gauche et le cœur dans ses Saturnales mais semble parler d’un nerf plutôt que d’une veine. Isidore de Séville fait référence à une histoire romaine de veine connectée au cœur dans son livre De Ecclesiasticis officiis, sans spécifier qu’elle se trouve dans la main. L’utilisation la plus ancienne du terme « vena amoris » est attribuée à Henry Swinburne, un avocat anglais spécialisé en droit canon, dans son livre sur le mariage A Treatise of Espousal or Matrimonial Contracts, publié à titre posthume en 1686. Il est fort possible, vu l’absence de sources fiables, que cette histoire soit un assemblage de croyances anciennes sur les propriétés mystiques du « doigt de l’anneau », de légendes et d’un marketing avisé de l’industrie de la joaillerie afin d’augmenter ses ventes d’alliances. (fr)
- Vena amoris is a Latin name meaning, literally, "vein of love". Traditional belief established that this vein ran directly from the fourth finger of the left hand to the heart. This theory has been cited in Western cultures as one of the reasons the engagement ring and/or wedding ring was placed on the fourth finger, or "ring finger". The earliest use of jewelry to signify a bonding was often chains and bracelets. This evolved to the use of the symbolic ring. In ancient Egypt, the Sun and the Moon gods were feared and worshipped. A ring was a symbol of these spirits, both of whom were also related to the home and hearth. The endless circle showed the eternal nature of the bond, while the open centre was meant to be a doorway to things unknown. This tradition was later assimilated by the Greeks, after Alexander the Great conquered Egypt in 332 BC. Up to this time betrothal rings were generally made out of hemp, leather, bone, or ivory. In early Rome the use of metal rings gradually began to take over from these materials, and the metal of choice back then was iron. Gold and silver rings were given on rare occasions, to prove that a man trusted his wife with his valuable property. The earliest known occurrence of the phrase vena amoris was from Henry Swinburne, an English ecclesiastical lawyer whose work covering marriage, the puritanical "A Treatise of Espousal or Matrimonial Contracts", was published posthumously in 1686. He cites unidentified ancient sources and purports an Egyptian connection; but no earlier mention of the vein can be found. Macrobius, in Saturnalia VII, 13 (a notably fictional work) refers to the connection between the ring finger and the heart, but implies in the one phrase a nerve rather than a vein, and in another implies more of a magical than physical significance to the choice of finger. The hand is not specified. Of note, the circulatory system was unknown at the time. Another early reference, again not specifying the hand, was by Isidore of Seville in his 7th century work De ecclesiasticis officiis XX, 8, which refers to the Roman story of a vein connected to the heart. The choice of finger is also less than settled until recent times; during the 17th century in England it was not unusual to wear the wedding ring on the thumb. Gauls and Britons wore their rings on the middle finger, and the choice of right or left hand appears relatively dependent on culture; though cultures that use either the right or left ring finger both claim a historical connection to the vena amoris. The use of wedding and betrothal rings was not commonplace in the Roman Empire until the 2nd century; which also contradicts versions of the story which claim that this tradition was brought to Rome in the 3rd century BC. The strong possibility exists, based on the lack of concrete sources, that this story is a combination of ancient beliefs in the mystical properties of the ring finger, smatterings of legend, and shrewd marketing by the jewellery industry, which has in the past demonstrated a willingness to exploit myths and legends to increase ring sales. (en)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)
